Ta desátá III.část

Hluboko,hluboko v černých lesích ve srubu praská  vesele oheň

a před ním v hlubokém křesle s nataženýma

nohama sedí zahořklý lovec s velkou sklenicí rumu v ruce.

Na stole před ním stojí zarámovaná fotografie mladé ženy.

Řekne on za ni,

kdo je, a nebo ona sama se nám představí?

,,Je to moje manželka.Po pěti letech mě opustila

s mým přítelem z dětství,který sem přijel z města

strávit dovolenou.Jednoho dne se sbalili oba a byli pryč.

Po ní na stole zůstal lístek na rozloučenou s jednou

jedinou větou:Nudila jsem se s tebou."

Šeptají rty,které pomalu usrkávají rum.

A tu náhle prostě a jednoduše,

zčistajasna,

se za jeho zády ozve příjemný hlas:

,,Ač mě vidíš nebo nevidíš,

ač víš či nevíš,

kdo jsem,

bát se mě nemusíš!

Pomohu ti tak, aby jsi již nikdy nebyl sám

a žádná žena tě nezradila.

Zavři oči.

Podej mi ruce a nech se vést!"...

Praotče,Pramatko,

borůvky a houby sbírejte,

zima na dveře klepe!

A vy,Plejbojové z Nemanic,a vy,Štěnice ze zámků a podzámčí,

radostí plesejte,

štvanice na lásku a milování začala.